Démonologie pod kůži

Na tetovacích motivech se dnes potkávají obrazy, mezi nimiž někdy leží stovky nebo tisíce let. Mezopotámský Pazuzu může být zakomponován vedle takzvané Luciferovy pečeti, obráceného pentagramu, Bafometa z 19. století a postavy ďábla převzaté z moderního hororu. Celý návrh pak může být na sociálních sítích označen jako „starověká okultní ochrana“, přestože jednotlivé prvky pocházejí z naprosto odlišných kultur, náboženství, rukopisných tradic a historických období.

Právě v tom spočívá hlavní problém démonologické a okultní symboliky v tetování. Nestačí zjistit, že určitý motiv někde existoval. Musíme se ptát, kdy a kde se objevil, jakou měl původně funkci, zda se dochoval jako text, amulet, reliéf, rukopisná kresba, novověký tisk nebo moderní umělecká konstrukce a zda jeho dnešní význam nevznikl až mnohem později.

Staré jméno totiž ještě neznamená starý obraz. Starý obraz nemusí mít význam, který mu přisuzujeme dnes. A skutečnost, že symbol nebo bytost pocházejí ze starověku, automaticky neznamená, že byly ve starověku používány jako tetování.

Pazuzu je starověký, ale jeho spojení s filmovým posednutím je moderní. Tradice ženských nočních duchů je velmi stará, avšak příběh Lilith jako první Adamovy ženy se výrazně rozvinul až ve středověku. Jména některých démonů známých z Ars Goetia mají raně novověké nebo ještě starší předlohy, zatímco jejich dnes nejslavnější portréty nakreslil Louis Le Breton pro vydání Dictionnaire infernal z roku 1863.

Bafomet v podobě okřídlené bytosti s kozlí hlavou není starověký bůh ani dochovaný templářský idol. Slavnou kresbu vytvořil francouzský okultista Éliphas Lévi. Poprvé byla publikována v prvních sešitech jeho Dogme de la haute magie roku 1854 a následně použita jako frontispis dvousvazkového vydání Dogme et rituel de la haute magie z let 1855–1856. Léviho obraz je výtvarnou a filozofickou konstrukcí 19. století, nikoli dochovaným obrazem z templářského nebo starověkého prostředí (Strube 2016).

Totéž platí pro nejběžnější obraz samotného ďábla. Bible nikde nepodává jeden souvislý portrét rudé bytosti s rohy, kozlími kopyty, netopýřími křídly, ocasem a vidlemi. Tato podoba vznikala postupně skládáním starověkých, židovských, raně křesťanských, středověkých, literárních a nakonec masově kulturních prvků.

To všechno neznamená, že moderní motivy nemají kulturní nebo osobní hodnotu. Znamená to pouze, že je poctivé nazývat je pravými jmény. Historická přesnost nemusí temnou estetiku oslabovat. Naopak jí může dodat hlubší význam a zabránit tomu, aby se moderní horor vydával za archeologický fakt.

U jedné skupiny motivů je však vhodné postupovat ještě opatrněji. Pečeť konkrétního démona převzatá z rituálního grimoáru není historicky totéž jako obraz starověkého božstva, ochranného amuletu nebo pozdější umělecká ilustrace. V původním prameni může být přímo součástí systému vyvolávání a ovládání konkrétně pojmenované démonické bytosti. Právě tomuto rozdílu se budeme v článku věnovat podrobněji.

Nejdříve je třeba rozdělit čtyři různé vrstvy

Při zkoumání démonologických motivů je užitečné oddělit čtyři vrstvy, které se na internetu často slévají v jediný údajně starověký celek.

První vrstvu tvoří přímý historický pramen. Může jít o archeologický předmět, klínopisnou tabulku, papyrus, rukopis, dobový tisk, nápis nebo výtvarné dílo, jehož původ a přibližné stáří dokážeme určit. U muzejního předmětu je mimořádně užitečné inventární číslo, protože umožňuje dohledat konkrétní objekt bez ohledu na pozdější změny názvu webové stránky.

Druhou vrstvu představuje pozdější historická interpretace. Starší jméno, postava nebo příběh jsou převzaty jinou kulturou a dostávají nový význam. Tak se například řecké představy o daimonech proměňovaly v židovském a křesťanském prostředí a různé biblické obrazy byly později spojeny do mnohem souvislejšího životopisu Satana či Lucifera.

Třetí vrstvu tvoří moderní okultní, náboženská nebo ideologická reinterpretace. Patří sem především 19. a 20. století, moderní ceremoniální magie, spiritismus, ezoterická hnutí, okultismus, různé podoby satanismu a novodobá práce se starší symbolikou.

Čtvrtou vrstvu představuje literatura, výtvarné umění, film, hudba, počítačové hry a hororová estetika. Zde už nemusí být cílem historická věrnost. Staré jméno může sloužit jako základ nové postavy a moderní autor může bez omezení spojovat prvky, které spolu v minulosti nikdy nesouvisely.

Tyto vrstvy se mohou překrývat. Člověk si může nechat vytetovat historicky přesnou podobu Pazuzu, protože zná její ochrannou funkci, a současně milovat film Vymítač ďábla. Tetování potom obsahuje několik významů zároveň. Problém vzniká teprve tehdy, když je filmový význam vydáván za jedinou původní mezopotámskou pravdu nebo když se kresba z 19. století označí za starověkou pečeť.

Tento článek proto neřeší, zda démoni, duchové nebo nadpřirozené síly skutečně existují. Zabývá se tím, co dokážeme doložit z historie textů, předmětů, obrazů a jejich pozdějšího kulturního působení.

Co vlastně znamená slovo démon

Dnešní čeština používá slovo démon téměř automaticky pro zlou nadpřirozenou bytost. Ve starších kulturách však takto jednoznačná a univerzální kategorie neexistovala.

Řecké slovo daimón mohlo označovat nadlidskou či duchovní bytost, působící moc, prostředníka mezi světem bohů a lidí nebo osobního průvodce. Daimón nemusel být vždy zlý. Přechod od řeckého daimón ke křesťanskému démonovi nebyl jednoduchou změnou, která by nastala v jediném okamžiku. Ovlivnily jej překlady, židovské tradice, náboženské polemiky, křesťanská teologie i způsob, jakým nové náboženské prostředí vykládalo božstva a duchy jiných kultur (Reed 2023).

Proto je zavádějící vzít všechny nadpřirozené bytosti starověku a označit je za démony v dnešním smyslu. Egyptský bůh se zvířecí hlavou není automaticky démon. Mezopotámská bytost spojovaná s nemocí nemusí odpovídat křesťanskému ďáblu. Islámský džin není pouhou arabskou variantou evropského démona. A japonská maska hannya nepatří do stejného systému jako démon z evropského grimoáru.

Démonologie proto není jedním univerzálním katalogem nadpřirozených druhů. Je to soubor historicky proměnlivých představ o škodlivých, nejednoznačných nebo protivných bytostech, které různé kultury chápaly různým způsobem.

Mezopotámie: svět, v němž nebyla ostrá hranice mezi magií, náboženstvím a léčením

Mezopotámie, tedy oblast mezi řekami Eufrat a Tigris, poskytuje jedny z nejstarších písemně a archeologicky doložených představ o škodlivých nadpřirozených bytostech. Patří sem tradice Sumeru, Akkadu, Babylónie a Asýrie.

Je však důležité nepřenášet do tohoto prostředí dnešní rozdělení na náboženství, vědu, medicínu, magii a pověru. Mezopotámský člověk mohl nemoc chápat zároveň jako tělesný problém, důsledek nepříznivého působení nadpřirozené bytosti, narušení společenského nebo náboženského řádu a stav vyžadující rituální i praktickou léčbu. Magický úkon nebyl nutně opakem náboženství. Mohl být jeho běžnou součástí.

Amulety, rituální předměty, zaklínání, léčebné postupy a ochranné obrazy tvořily praktický systém obrany proti nemocem, neštěstí a škodlivým silám. Přenosný amulet mohl chránit jednotlivce podobně, jako určité figurky a rituální předměty chránily dům nebo nemocného (Said 2018).

Právě zde se objevuje princip, který je pro dnešní tetování mimořádně důležitý: obraz nebezpečné bytosti nemusel sloužit k jejímu uctívání. Mohl být použit proti jinému nebezpečí.

Lamaštu: hrozba pro těhotné ženy a malé děti

Lamaštu patřila mezi nejobávanější ženské démonické bytosti starověké Mezopotámie. Byla spojována zejména s ohrožením těhotných žen, rodiček, novorozenců a malých dětí. Mezopotámské texty a obrazy jí připisovaly schopnost přinášet nemoc, komplikace a smrt.

Její podoba bývá složena z lidských a zvířecích prvků. Na ochranných deskách může mít lví nebo psí hlavu, zvířecí končetiny, hady a další atributy vyjadřující nebezpečnou a obtížně zařaditelnou povahu.

Dochované ochranné desky Lamaštu nezobrazují proto, aby byla obdivována jako vládkyně zla. Obraz je součástí rituálu, který ji má pojmenovat, omezit, zahnat nebo donutit k odchodu. Klínopisné nápisy vzývají božské síly a některé scény ukazují Lamaštu odváděnou zpět do podsvětí nebo pryč od lidského obydlí. Metropolitní muzeum uvádí více než 60 známých amuletů tohoto typu; na mnoha z nich vystupuje také Pazuzu. Konkrétními oporami jsou například amulet The Metropolitan Museum of Art, inv. 1984.348, a novoasyrská bronzová deska Louvre, AO 22205.

Tetování Lamaštu tak může být moderním odkazem na historickou démonologii, samotnou hrozbu nebo konkrétní ochranný artefakt. Pokud je však motiv převzat z ochranné desky, je důležité vědět, že původní předmět nebyl oslavou Lamaštu, ale součástí obrany proti ní.

Pazuzu: démon, který mohl chránit před jiným démonem

Pazuzu patří k nejznámějším mezopotámským bytostem současnosti. Dochované podoby jej představují jako hybridní bytost s lidskými i zvířecími prvky, křídly, ptačími pařáty, šupinatým tělem a výrazně hrozivou hlavou. Nápisy jej označují jako syna Hanbu a krále větrných démonů. Byl spojován s nebezpečnými větry, nemocí a zkázou.

Pazuzu tedy nebyl laskavým ochranným bohem v moderním smyslu. Představoval obávanou sílu. Právě tuto sílu však bylo možné obrátit proti jinému nebezpečí. Jeho hlava nebo celá postava se objevovaly na přívěscích a amuletech, které měly chránit nositele, zejména před Lamaštu. Jedním z konkrétních dochovaných předmětů je bronzový přívěsek s hlavou Pazuzu v Metropolitním muzeu, inv. 1993.181 (Graff 2014).

Takovému použití se říká apotropaické. Apotropaický obraz má odvracet zlo, nemoc, uhranutí nebo jinou hrozbu. Nemusí zobrazovat něco laskavého. Naopak může využívat děsivou tvář, vyceněné zuby, nápadné oči, rohy nebo jiný výhružný prvek.

Z pohledu současného tetování je Pazuzu mimořádně zajímavý právě proto, že jeho historický kontext nelze redukovat na jednoduché „symbol zla“. Nebezpečná bytost mohla být zároveň zapojena do ochranné praxe proti jiné hrozbě.

Moderní veřejnost však zná Pazuzu především prostřednictvím románu Williama Petera Blattyho a filmu Vymítač ďábla. Tím získal roli čistého démona posedlosti. Toto spojení je pro dnešní kulturu skutečné, ale pochází z moderního hororu, nikoli z mezopotámských pramenů.

Ještě jedna hranice musí zůstat jasná. Archeologické prameny dokládají sošky, amulety, přívěsky, ochranné desky a klínopisné texty. Samy o sobě nedokládají, že by konkrétní podoba Pazuzu nebo Lamaštu byla ve starověké Mezopotámii běžně tetována. Dnešní tetování podle historického artefaktu proto není automaticky obnovením doložené mezopotámské tetovací tradice.

Starověký Egypt: zvířecí hlava ještě neznamená démona

Egyptská symbolika bývá v moderním hororu často zobrazována jako prostředí kleteb, tajných kultů, oživlých mumií a zakázané magie. Historický Egypt však nelze redukovat na jednu velkou nekromantickou tradici.

Také zde nebyla ostrá hranice mezi náboženským rituálem, ochranou, léčením a magickým jednáním.

Anubis není egyptský ďábel

Anubis, bůh se šakalí hlavou, se v moderních návrzích často objevuje v temných scénách s lebkami, plameny, obrácenými kříži nebo evropskými démonickými rohy. Samotná historická postava Anubida však není egyptskou obdobou Satana.

Anubis dohlížel na balzamování, chránil pohřebiště a mrtvé a měl důležitou úlohu při posmrtném soudu. V ikonografii vážení srdce dohlíží na váhy, na nichž se srdce zemřelého poměřuje s řádem a pravdou představovanými perem Maat. Jeho spojení se smrtí proto neznamená, že představoval zlo.

Apop a Ammit: bytosti, které jsou západní představě démona blíže

Apop byl obrovský had chaosu a nepřítel slunečního řádu. V náboženské představivosti se snažil ohrozit noční plavbu slunečního boha Rea a jeho porážka musela být znovu potvrzována rituálně i mytologicky. Nešlo o egyptského Satana v přesném smyslu, ale o ztělesnění chaosu a narušení kosmického řádu.

Ammit, „Požíračka mrtvých“, spojovala části krokodýla, lva a hrocha. Čekala u vážení srdce a měla pohltit srdce člověka, který neobstál při posmrtném soudu. Není vládkyní pekla ani samostatnou obdobou ďábla. Je součástí mechanismu soudu a konečného zániku provinilého zemřelého.

Kniha mrtvých nebyla knihou zakázané magie

Označení Kniha mrtvých je moderní název pro soubory pohřebních textů, které Egypťané chápali jako formule umožňující „vycházení za dne“. Nešlo o jednu neměnnou knihu s jednotným obsahem.

Moderní horor z těchto textů vytvořil představu zakázané knihy, jejíž přečtení probouzí mrtvé nebo otevírá portál do podsvětí. To je účinná filmová představa, ale nikoli přesný popis původní funkce egyptských pohřebních papyrů.

Od řeckých daimonů ke křesťanským démonům

Ve středomořském světě se setkávaly řecké, římské, egyptské, židovské a později křesťanské představy. Bohové jedné skupiny mohli být jinou skupinou označeni za klamné duchy nebo démony. Starší bytosti se přepisovaly do nových teologických systémů.

Křesťanství postupně vytvářelo výraznější protiklad mezi Bohem, anděly a svatými na jedné straně a Satanem, padlými anděly a démony na straně druhé. Ani tento vývoj však nebyl od počátku jednotný. Annette Yoshiko Reed proto varuje před jednoduchým příběhem, podle něhož se řečtí daimoni v jediném kroku změnili v křesťanské démony (Reed 2023).

Padlí andělé, Strážci a původ démonických rodokmenů

Židovské texty období druhého chrámu rozvíjely příběhy padlých andělů a takzvaných Strážců. Enochovská tradice vypráví o nebeských bytostech, které sestoupily mezi lidi, navázaly vztahy s lidskými ženami a předaly lidstvu zakázané znalosti. Jejich potomci, obři, přinesli násilí a rozvrat.

Tyto tradice výrazně ovlivnily další židovské a křesťanské představy o padlých andělech, zakázaném poznání a původu démonů. Nejde však o jedinou biblickou nauku, která by se ve stejné podobě nacházela ve všech textech (Reed 2020).

Šalomoun, démoni a knihy, které nenapsal Šalomoun

Král Šalomoun se v biblické tradici proslavil především moudrostí a stavbou jeruzalémského chrámu. Pozdější židovská, křesťanská, islámská a magická literatura mu však připisovala také schopnost ovládat démony a další nadpřirozené bytosti.

Jedním z důležitých textů je Testament Šalomounův. Text se hlásí k Šalomounovi, ale není historickým zápisem napsaným samotným biblickým králem. Jde o pseudepigrafní dílo, jehož vznik a redakční vývoj jsou složité a které odborná literatura obvykle chápe jako pozdně antickou křesťanskou kompozici využívající starší tradice (Davies-Browne 2004).

Když je určitá pečeť označena jako „autentický znak krále Šalomouna“, je proto nutné ptát se, ve kterém konkrétním rukopisu se nachází a z jakého století rukopis pochází.

Zaklínací mísy: skutečná magie běžných domácností

Z pozdně antické Mezopotámie je dnes známo nejméně 2 000 keramických misek popsaných převážně aramejskými zaklínáními. Misky byly ukládány dnem vzhůru, často pod podlahu domu, a měly chránit obyvatele před nemocí, neštěstím, démony, kletbami nebo konkrétními škodlivými bytostmi (Shaked, Ford a Bhayro 2013).

Text mohl obsahovat jména konkrétních lidí, náboženské formule, příběhy, příkazy a kresby spoutaných bytostí. Přenést podobný text na tělo bez překladu proto může znamenat použít jako dekoraci něco, čemu nositel vůbec nerozumí.

Lilith: možná největší směs starověku, středověku a moderního mýtu

Jen málo postav ukazuje problém historických vrstev tak dobře jako Lilith.

Starší tradice ženských nočních bytostí

Ve starověkém Předním východě existovaly představy o ženských nočních bytostech, větrných duchách a démonech spojovaných se sexualitou, nemocí, porodem a ohrožením dětí. V mezopotámských textech se objevují výrazy jako lilû a lilītu. Jejich přesný vztah k pozdější Lilith je předmětem odborné diskuse.

V hebrejské Bibli se výraz obvykle spojovaný s Lilith objevuje v Izajášovi 34,14. České překlady jej převádějí různě: Bible 21 používá „noční stvůra“, Český studijní překlad přímo „Lilit“ a Bible kralická „noční přeluda“.

První Adamova žena je středověká vrstva

Vyprávění, podle něhož byla Lilith vytvořena ze stejné země jako Adam, odmítla se mu podřídit a opustila jej, se výrazně rozvinulo v Abecedě Ben Siry, obvykle datované do raného středověku.

Tento příběh není součástí samotné knihy Genesis a nevznikl ve stejné době jako nejstarší mezopotámské tradice ženských nočních bytostí.

Je Královna noci skutečně Lilith?

Slavný starobabylónský reliéf označovaný jako Královna noci zobrazuje nahou okřídlenou ženu s ptačími pařáty, stojící na lvech a doprovázenou sovami. Britské muzeum jej eviduje pod inv. 2003,0718.1.

Postavu přímo nepojmenovává žádný dochovaný nápis. Identifikace s Lilith je proto možná interpretace, nikoli prokázaná skutečnost.

Lilith jako moderní symbol

Moderní kultura proměnila Lilith ve výrazný symbol ženské autonomie, odmítnutí podřízenosti a sexuální svobody. Tento význam vychází především ze středověkého příběhu a jeho moderního přečtení. Není však doslovným významem všech starověkých textů o ženských nočních bytostech.

Džinové nejsou islámští démoni

Korán i pozdější islámské tradice popisují džiny jako bytosti odlišné od lidí a andělů. Mohou jednat dobře nebo špatně, mohou věřit nebo odmítat víru a nesou morální odpovědnost. Nejsou proto všichni automaticky zlí (El-Zein 2009).

Tetování džina vytvořené podle západního hororu je proto moderní fantasy motiv. Obraz vycházející z konkrétního islámského rukopisu, amuletu nebo kaligrafie má jiný kontext a vyžaduje přesné čtení textu.

Satan a Lucifer: jeden moderní životopis složený z více tradic

V moderní představivosti bývají Satan, Lucifer, Ďábel a Vládce pekla považováni za několik označení jedné přesně popsané osoby. Biblické texty však nevytvářejí jediný souvislý životopis, jaký známe z pozdější teologie a literatury.

Satan byl také označením role

Hebrejské slovo satan souvisí s protivníkem, odpůrcem nebo žalobcem. Velmi názorný je příběh Bileáma v Numeri 22,22, kde se Hospodinův anděl postaví do cesty jako protivník a text používá stejný kořen.

Lucifer byl původně nositel světla

Latinské lucifer znamená nositel světla a mohlo označovat jitřenku. Izajáš 14 je ve svém literárním kontextu posměšnou písní o pádu pyšného babylónského krále. Pozdější křesťanská tradice obraz pádu jitřenky spojila se Satanem.

Ve 2 Pt 1,19 se stejné latinské slovo používá v pozitivním kontextu pro jitřenku, která má vyjít v srdcích věřících. Samotné slovo lucifer tedy nebylo původně vlastním jménem ďábla.

Jak ďábel dostal rohy, kopyta, křídla, vidle a červenou kůži

Nejčastější evropská podoba ďábla působí dnes tak samozřejmě, že ji mnoho lidí považuje za biblickou. Bible však žádný jednotný portrét rohaté rudé bytosti s kopyty, ocasem, netopýřími křídly a vidlemi nepodává.

Pan se jednoduše „nestal Satanem“

Antický Pan, satyrové, silénové a římští faunové poskytovali evropské kultuře dobře známé obrazy chlupatých hybridních mužů s rohy a kozlíma nohama. Současně existovaly židovské a raně křesťanské tradice zvířecích a hybridních škodlivých bytostí.

Pozdější satyrská podoba ďábla proto vznikala složitým proplétáním několika tradic, nikoli jediným aktem překreslení boha Pana (Kulik 2013; Link 1995).

Středověký ďábel neměl jednu podobu

Středověké umění zobrazovalo ďábla jako tmavou lidskou postavu, okřídlenou bytost, chlupatého tvora, draka, hada nebo groteskního hybrida.

Giottův Poslední soud v Padově kolem roku 1305 představuje obrovského rohatého Satana požírajícího zavržené. Nejde o přesný biblický portrét, ale o výtvarnou syntézu pekelného trestu a monstróznosti.

Netopýří křídla jako protiklad andělům

Andělé měli ptačí křídla. Démoni postupně dostávali křídla kožnatá, podobná netopýřím nebo dračím. Jeden z nejstarších známých evropských příkladů je spojován s mozaikou v Palatinské kapli v Palermu z 12. století (Riccucci 2023).

Dante později popsal Lucifera se šesti křídly bez peří připomínajícími netopýří křídla.

Vidle nejsou biblickým atributem Satana

Vidle se objevily až v pozdější evropské obraznosti. Bible Satanovi žádné vidle nepřiděluje.

Rudá kůže je především moderní standardizace

Démoni ve starším umění mohli být černí, modří, zelení, hnědí, šedí i červení. Jednotný rudý čert s vidlemi je především produktem novověké a moderní populární kultury.

Co byly „okultní vědy“

Slovo okultní pochází z latinského occultus, tedy skrytý. Historické označení okultní vědy proto automaticky neznamenalo uctívání Satana.

Do tohoto širokého prostředí mohly patřit astrologie, alchymie, práce s čísly, talismany, planetárními vlivy, andělskými jmény i některé podoby rituální magie.

Heinrich Cornelius Agrippa ve svém De occulta philosophia spojoval přírodní magii, astrologii, čísla, kabalistické prvky, anděly a teologii do jednoho systému (Lehrich 2003).

Démonologie nebyla totéž co praktická magie

Démonologické knihy často nepsali lidé, kteří chtěli démony vyvolávat. Psali je také teologové, právníci, lékaři a učenci, kteří se snažili vysvětlovat jejich údajné působení nebo proti němu bojovat.

Typickým příkladem je Malleus maleficarum, poprvé vytištěné roku 1486. Je spojeno především s Heinrichem Kramerem. Otázka spoluautorství Jacoba Sprengera zůstává předmětem odborné debaty: významná část novějšího bádání jej za spoluautora nepovažuje, Christopher S. Mackay tradiční dvojí autorství hájí (Behringer a Jerouschek 2000; Mackay 2009; Duni 2016).

Kladivo na čarodějnice není grimoár. Je to polemické a právně-teologické dílo napsané z pohledu pronásledovatelů.

Grimoáry: knihy, které slibovaly moc nad skrytým světem

Grimoár je souhrnné označení pro magickou příručku. Může obsahovat modlitby, zaklínání, seznamy démonů, magické kruhy, pečeti, talismany nebo návody k přípravě rituálu.

Grimoáry nejsou jednou jednotnou knihovnou „černé magie“. Některé silně využívají křesťanské modlitby, Boží jména a andělskou symboliku, jiné se zabývají démony a jejich ovládáním. Také jejich stáří bývá často nadsazováno.

Johann Weyer a Pseudomonarchia daemonum

Johann Weyer vydal De praestigiis daemonum roku 1563. K vydání z roku 1577 byla připojena Pseudomonarchia daemonum, která uvádí 69 démonů.

Weyerův seznam se stal jedním z důležitých předchůdců pozdější Ars Goetia. Goetie přidala několik jmen, jedno vypustila a výsledný seznam upravila na symbolických 72.

Lemegeton a Ars Goetia: 72 démonů a jejich pečetě

Lemegeton, často nazývaný Lesser Key of Solomon, je soubor několika částí. Nejznámější je Ars Goetia. Dochovaná rukopisná tradice je spojována především se 17. stoletím a používá starší materiál včetně Weyerova seznamu.

Joseph H. Peterson svou edici výslovně charakterizuje jako katalog 72 démonů. Vedle jejich jmen, hodností, připisovaných schopností a podob obsahuje Ars Goetia také jejich pečetě a samostatné části věnované magickému kruhu, trojúhelníku, zaklínáním, omezování vyvolaného démona a jeho následnému propuštění. U některých démonů rukopis výslovně uvádí, že jeho pečeť má být při vyvolávání nošena jako lamen, tedy rituální znak (Peterson, ed., Lemegeton: Ars Goetia).

To je podstatné pro dnešní tetování. Pečeť z tohoto systému nevznikla jako volně použitelný ornament ani jako logo démona vytvořené pro moderní grafiku. Je součástí konkrétní rituální tradice.

Jméno, pečeť a portrét nemusí pocházet ze stejné doby

Démon může mít jméno a popis v jednom textu, pečeť v mladší rukopisné tradici a dnes nejslavnější portrét až v ilustraci z 19. století.

Spojit je v moderním návrhu lze. Historicky je však nutné vědět, že nejde o jeden nedotčený starověký obraz.

Pečeť démona není neutrální ornament

Právě u pečetí démonů z Ars Goetia a příbuzných grimoárů je namístě výrazně větší opatrnost než u běžné historické symboliky.

Tento článek není návodem k vyvolávání démonů, provádění rituálů ani praktickému používání grimoárů. Jeho cílem je vysvětlovat jejich historii. Z vědeckého hlediska zároveň nelze tvrdit, že samotné nakreslení nebo vytetování určité pečeti prokazatelně přivolá démona, způsobí neštěstí nebo vyvolá jiný nadpřirozený účinek. Takový závěr empiricky doložen nemáme.

Z toho ale neplyne, že je historicky správné považovat tyto znaky za bezvýznamnou dekoraci. V samotné Ars Goetia jsou pečetě spojeny s konkrétními démony a zasazeny do systému jejich vyvolávání, omezování a ovládání. Některé mají být podle textu nošeny při rituálu. Jejich původní kontext je tedy rituální a démonologický, nikoli dekorativní.

Člověk může nadpřirozenou účinnost těchto postupů odmítat, přijímat nebo ponechat otevřenou. Historický fakt je však prostší: autoři a uživatelé těchto tradic sami pečetě za obyčejné obrázky nepovažovali.

Některé magické texty své vědění skutečně omezovaly

Není správné tvrdit, že všechny grimoáry byly „zakázány obyčejným lidem“ nebo přístupné pouze zasvěcencům. Historická situace byla mnohem pestřejší.

Existují však konkrétní texty, které samy požadují velmi omezené předávání. Výrazným příkladem je středověký Liber Iuratus Honorii, neboli Sworn Book of Honorius. Jeho přísaha stanovuje, že kniha nemá být předána až do doby, kdy se mistr nachází v nebezpečí smrti, dovoluje nejvýše několik kopií a požaduje, aby byl příjemce dospělý, zbožný a důvěryhodný a aby jeho chování bylo přibližně rok prověřováno. Pokud se vhodný člověk nenajde, text dokonce požaduje, aby byla kniha pohřbena se svým držitelem (Peterson 2016).

To není důkaz, že magie popisovaná v knize skutečně funguje. Je to ale velmi dobrý doklad toho, že některé historické magické tradice samy sebe prezentovaly jako vědění, které má být předáváno s mimořádnou opatrností.

Kde končí historie a začíná otázka lidské psychiky

Existuje ještě jiný důvod, proč rituální démonologii nezlehčovat, a ten vůbec nevyžaduje víru v démony.

Náboženské, spirituální nebo magické přesvědčení samo o sobě není duševní poruchou. Pro obrovské množství lidí je víra nebo spiritualita zdravou a důležitou součástí života. Psychiatrie zároveň zná stavy, při nichž může náboženský, démonologický, magický nebo perzekuční obsah vstoupit do psychotického či bludného systému. Rozhodující není samotné téma, ale způsob, jakým je přesvědčení prožíváno, jeho vztah ke kulturnímu prostředí, míra kontaktu s realitou a dopad na chování (Grover, Davuluri a Chakrabarti 2014).

Česká psychiatrie se hranicí mezi fantastickými, magickými a psychopatologickými fenomény zabývala už před desítkami let. Profesor MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc., společně s Františkem Holubem vydal roku 1968 monografii Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Kniha zkoumá magické a fantastické jevy, halucinace, neobvyklé prožitky, sugesci a další fenomény z pohledu psychiatrie své doby (Vondráček a Holub 1968).

Ani tento pramen není důkazem existence či neexistence nadpřirozena. Připomíná však důležitou skutečnost: lidská psychika je schopna propůjčit představám, strachu, sugesci a přesvědčení mimořádnou sílu.

Moderní forenzní psychiatrie navíc zná vzácné situace, kdy se mystické a perzekuční bludy staly součástí okolností závažného násilí. Přehled forenzních případů sdílené psychózy například zjistil, že v analyzovaných případech vražd byla významným rizikovým faktorem kombinace mystických a perzekučních bludů (Guivarch, Piercecchi-Marti a Poinso 2018).

Z toho nesmí vzniknout falešná rovnice. Zájem o démonologii nezpůsobuje psychózu. Člověk s duševním onemocněním není automaticky nebezpečný. A člověk s okultním tetováním není proto násilník nebo fanatik.

Opatrnost je na místě jinde: u nekritického, obsesivního nebo fanatického následování systému, kterému člověk nerozumí, zejména pokud se současně ztrácí schopnost odlišovat symbolický text od bezprostřední reality. Zde už nejde jen o dějiny umění nebo estetiku tetování.

Nejdřív porozumět, potom se rozhodovat

U pečeti konkrétního démona proto považujeme za rozumné klást přísnější otázky než u běžného dekorativního motivu.

Člověk by měl nejdříve vědět, zda je znak vůbec správně identifikován. Z jakého rukopisu nebo vydání pochází? Ke kterému démonovi je přiřazen? Co původní text o tomto démonovi tvrdí? Jakou funkci měla jeho pečeť v systému, z něhož pochází? Není obrázek na internetu zrcadlově obrácený, moderně překreslený nebo chybně popsaný?

To není pověrčivost. Je to základní požadavek na informované rozhodnutí o symbolu, který má být na těle trvale.

Pokud někdo vybírá pečeť pouze proto, že vypadá „zakázaně“, nebezpečně nebo démonicky, ale nedokáže ani říci, jakého démona reprezentuje a odkud pochází, je podle našeho názoru rozumné s trvalým rozhodnutím počkat a nejdříve si význam dohledat.

Existuje navíc osobní a duchovní rovina, kterou vědecký článek nemůže rozhodnout za čtenáře. Člověk může existenci démonů zcela odmítat, může být věřící nebo může otázku ponechat otevřenou. Pokud však sám připouští duchovní význam těchto symbolů, má z daného motivu strach nebo cítí zásadní pochybnost, zda chce celý život nosit znak bytosti, kterou příslušný pramen označuje jako démona, není důvod takovou pochybnost přehlušovat jen proto, že grafika vypadá atraktivně.

Historická znalost démonických pečetí proto není doporučením k jejich tetování. Může naopak vést k informovanému rozhodnutí, že člověk určitý znak na svém těle vůbec nosit nechce.

Dictionnaire infernal: odkud známe tváře mnoha démonů

Jacques Collin de Plancy vydal první podobu Dictionnaire infernal roku 1818. Nejslavnější se stalo vydání z roku 1863 s ilustracemi Louise Le Bretona.

Le Bretonovy kresby vytvořily podobu mnoha démonů, jakou dnes lidé považují za tradiční. Nejde však o starověké nebo středověké portréty, ale o výtvarné interpretace z 19. století (Simon 2017).

Compendium rarissimum: kniha, která předstírá větší stáří

Wellcome Collection uchovává rukopis Compendium rarissimum totius artis magicae, evidovaný jako MS.1766. Na titulním listu se objevuje rok 1057, rukopis je však katalogizován přibližně do roku 1775.

Pro tetování mohou být jeho ilustrace historickou výtvarnou předlohou, ale není správné vydávat je za kresby z 11. století.

Grimorium Verum a takzvaná Luciferova pečeť

Grimorium Verum se prezentuje jako staré dílo a některé tisky uvádějí pseudodatum 1517. Známá textová tradice je však podstatně mladší. Peterson pracuje mimo jiné s rukopisem Wellcome MS 983, datovaným přibližně kolem roku 1709.

S touto tradicí je spojována kresba dnes nazývaná Luciferova pečeť. Její podoba se mezi rukopisy a tisky liší. Nejde o biblický symbol Lucifera ani o starověkou pečeť.

Tento znak se dnes používá jako okultní tetovací motiv. Jeho historické vysvětlení zde ale není doporučením k jeho použití. Stejně jako u dalších démonologických pečetí je důležité znát konkrétní pramen a kontext, z něhož byl znak převzat.

Bafomet: staré jméno, moderní slavný obraz

Podoby jména Bafomet jsou doloženy ještě před templářským procesem a historici je obvykle vykládají jako západní zkomoleninu jména Mahomet, tedy Muhammad (Barber 2006; Partner 1990).

Během templářských procesů se Bafomet objevil v rozporných výpovědích o údajném idolu. Neexistuje ale jednotný dochovaný templářský obraz odpovídající dnešnímu Bafometovi.

Léviho Bafomet

Éliphas Lévi zveřejnil svou slavnou kresbu roku 1854. Postava má kozlí hlavu, lidský trup, ženská prsa, křídla, kopyta, pochodeň mezi rohy a na čele vzpřímený pentagram. Léviho Bafomet nebyl jednoduchým portrétem Satana, ale složitým symbolem spojení protikladů (Strube 2016).

Bafomet není totéž co kozlí hlava v obráceném pentagramu

Slavná podoba kozlí hlavy v obráceném pentagramu je mladší. Výraznou tištěnou podobu zveřejnil Stanislas de Guaita roku 1897. Ve 20. století byla upravená varianta přijata Church of Satan jako Sigil of Baphomet.

Pentagram není automaticky satanistický symbol

Pěticípá hvězda má dlouhou historii a používala se v různých náboženských, magických, matematických i heraldických kontextech. Rozdělení na vzpřímený pentagram jako kladný a obrácený jako negativní se výrazněji rozvíjelo v novověké okultní tradici.

Obrácený kříž: Petrův symbol i moderní provokace

Nový zákon neříká, že byl Petr ukřižován hlavou dolů. Nejstarší dochované vyprávění o obráceném ukřižování se nachází ve Skutcích Petrových z konce 2. století.

Eusebios v Církevních dějinách později uvádí s odkazem na Órigena, že Petr byl v Římě ukřižován hlavou dolů. Motiv, že se považoval za nehodného být ukřižován stejným způsobem jako Kristus, výslovně zaznamenává Jeroným v De viris illustribus kolem roku 392.

Obrácený kříž proto může mít křesťanský i moderní antikřesťanský význam. Rozhoduje kontext.

Číslo 666: šifra Apokalypsy

Nejrozšířenější odborný výklad spojuje 666 s císařem Neronem. Hebrejská podoba „Neron Caesar“ dává součet 666 a rukopisná varianta 616 může odpovídat kratší podobě jména (Aune 1998; Koester 2014; Koester 2016).

Alternativní výklad Bodnera a Strawna upozorňuje na Šalomounových 666 talentů zlata a souvislost s mocí a bohatstvím (Bodner a Strawn 2020).

Alchymistická síra a takzvaný Leviatanův kříž

Znak dnes nazývaný Leviatanův kříž je jednou z více historických variant znaků používaných pro síru. Jeho moderní satanistické významy jsou mladší (Abraham 1998).

Necronomicon: dokonale falešná kniha

Necronomicon je literární vynález H. P. Lovecrafta. Není skutečným starověkým grimoárem, přestože jej Lovecraft záměrně zasazoval mezi skutečné knihy a instituce tak, aby působil věrohodně.

Sinister: když moderní horor vytvoří „starověkého démona“

Mimořádně názorným příkladem toho, jak snadno může moderní fikce začít působit jako skutečná démonologická tradice, je americký horor Sinister z roku 2012. Hlavní nadpřirozená bytost filmu se jmenuje Bughuul a divákovi je postupně představena prostřednictvím symbolů, starých obrazů a výkladu odborníka na okultní kriminalitu.

Ve filmu profesor Jonas vysvětluje, že nalezený znak není běžný pentagram, ale symbol spojený s velmi neznámým pohanským božstvem pocházejícím údajně už z babylónských dob. Bytost jménem Bughuul je označena jako „Požírač dětí“ a filmová legenda jí připisuje potřebu získávat duše lidských dětí. Později film pracuje také s údajnými starými rytinami, kresbami a fragmenty fresek. V rámci příběhu měli raní křesťané věřit, že Bughuul dokáže prostřednictvím svého obrazu pronikat do lidského světa a že jeho vyobrazení mohou fungovat jako určitá brána.

Pro diváka, který nezná skutečné dějiny mezopotámské démonologie, působí tato konstrukce mimořádně přesvědčivě. Film používá přesně ty prvky, které si veřejnost spojuje s autentickou okultní historií: Babylon, velmi staré božstvo, téměř zapomenutý kult, záhadný znak, rituální vraždy, zničené historické obrazy a odborníka, který jednotlivé stopy zasadí do údajně dávné tradice.

Jenže Bughuul není doloženým babylónským démonem ani božstvem.

Režisér a spoluautor scénáře Scott Derrickson na přímou otázku, zda Bughuul vychází ze skutečného sumerského nebo mezopotámského božstva, odpověděl, že šlo o zcela fiktivní konstrukci. Spoluautor scénáře C. Robert Cargill totéž vysvětlil ještě podrobněji. S Derricksonem bytost vytvořili sami a Cargill následně studoval knihy o folkloru, démonologii a babylónské mytologii. Nehledal tedy skutečného Bughuula. Hledal společné prvky starých příběhů, z nichž by bylo možné sestavit novou bytost tak, aby působila věrohodně.

Cargill později otevřeně popsal jejich záměr: chtěli vytvořit postavu, která by zapadala do způsobu, jakým byly vyprávěny skutečné babylónské příběhy o bozích a démonech, takže divák mohl získat pocit, že Bughuul skutečně někde ve starověkých pramenech existuje. Tvůrci dokonce diskutovali o tom, zda má být Bughuul démonem, a nakonec jej pro potřeby filmu koncipovali spíše jako velmi staré pohanské božstvo.

Také symbolika spojená s Bughuulem byla vytvořena pro film. Autoři připouštějí inspiraci skutečným folklorem a démonologií, ale výslovně uvádějí, že vlastní mytologii vytvořili sami. To je důležitý rozdíl. Inspirace historickým materiálem není totéž jako historický pramen.

Sinister proto představuje téměř ideální ukázku toho, proč je při práci s démonologickou symbolikou nutné ověřovat původ motivu. Stačí dobře napsaný film, několik starobyle působících kreseb, přesvědčivá pečeť a odkaz na Babylon a během několika minut vznikne „prastarý démon“, který nikdy v žádném babylónském rukopisu, klínopisné tabulce ani archeologickém nálezu neexistoval.

To samozřejmě není výtkou vůči filmu. Právě naopak. Sinister ukazuje mimořádně dobře odvedenou práci hororových autorů. Cílem filmu bylo vytvořit věrohodnou fiktivní mytologii, nikoli archeologickou studii. Problém nastává teprve ve chvíli, kdy se hranice mezi fikcí a historií ztratí.

Pro tetování je tento příklad obzvlášť poučný. Člověk může na internetu narazit na znak označený jako „ancient symbol of Bughuul“, nechat si jej vytetovat a být přesvědčen, že nosí tisíce let starou babylónskou pečeť. Ve skutečnosti může nést symbol vytvořený pro americký horor z roku 2012.

Stejný mechanismus se netýká pouze Bughuula. Internet je dnes plný znaků, údajných pečetí, „zakázaných run“, démonických abeced a prastarých symbolů, jejichž skutečný původ může ležet v románu, filmu, počítačové hře nebo moderní ilustraci.

Právě proto je u podobných motivů základní otázka stále stejná: Kde je nejstarší skutečný pramen?

Pokud údajně starověkou pečeť nenajdeme v rukopisu, dobovém tisku, archeologickém předmětu nebo odborně zdokumentovaném historickém prameni, ale její historie končí u filmového scénáře nebo moderní grafiky, máme před sebou moderní symbol – bez ohledu na to, jak starobyle a tajemně vypadá.

Jiné tradice nelze automaticky překládat evropskou démonologií

Japonští oni a maska hannya patří do jiného náboženského, folklorního a divadelního prostředí než evropská Goetie. Podobně Krampus patří především do alpského mikulášského folkloru a nelze bez důkazů tvrdit, že jde o přímé přežití konkrétního pravěkého božstva.

Jak moderní horor přepisuje starší symboly

Horor potřebuje okamžitě čitelné obrazy. Pazuzu se proto stává démonem posedlosti, egyptský pohřební text zakázanou knihou, obrácený kříž automatickou satanistickou značkou a jakákoli stará pečeť „znakem k otevření pekla“.

Horor není archeologická studie a nemusí být historicky přesný. Problém vzniká až tehdy, když se jeho výmysly začnou šířit jako historické skutečnosti.

Proč se démonologie promítá do tetování

Temná symbolika umožňuje zobrazit strach, vzpouru, vinu, ochranu, ztrátu, konflikt nebo osobní zkušenost. Tetování může fungovat jako autobiografická paměť. Studie Klugové, Camiaové a Rohrmannové z roku 2024 například ukázala u 161 tetovaných účastníků výraznou vazbu mnoha tetování na životní události, hodnoty a autobiografické obsahy, byť šlo o relativně mladý a převážně ženský vzorek (Klug, Camia a Rohrmann 2024).

Z toho ale neplyne, že každý historický nebo démonologický symbol je vhodné chápat jako neutrální osobní metaforu. U rituální pečeti konkrétního démona je původní historický kontext podstatnou součástí významu.

Rychlá orientace v nejčastějších motivech

Pazuzu

Mezopotámský démon větrů, jehož obraz mohl být používán apotropaicky proti Lamaštu. Moderní spojení s posednutím pochází především z Vymítače ďábla.

Lamaštu

Mezopotámská démonická bytost spojovaná s ohrožením těhotných žen a dětí. Historické amulety ji často zobrazují v kontextu jejího zahánění.

Lilith

Starší tradice ženských nočních bytostí, středověký příběh první Adamovy ženy a moderní symbol ženské autonomie představují několik rozdílných historických vrstev.

Královna noci

Starobabylónský reliéf. Identifikace s Lilith není jistá.

Anubis

Egyptský bůh spojený s balzamováním, ochranou mrtvých a posmrtným soudem. Není egyptským Satanem.

Apop a Ammit

Apop představuje chaos ohrožující kosmický řád. Ammit souvisí s posmrtným soudem a zánikem provinilého zemřelého.

Klasický rohatý ďábel

Není jedním biblickým portrétem. Je výsledkem dlouhého vývoje evropské ikonografie.

Pečeť démona z Ars Goetia

Nejde pouze o geometrickou dekoraci. V rukopisné tradici je přiřazena konkrétnímu démonovi a zasazena do rituálního systému jeho vyvolávání a ovládání. Historické vysvětlení této pečeti není doporučením k jejímu tetování.

Bafomet

Slavný kozlí obraz pochází od Éliphasa Léviho z 19. století. Není dochovaným templářským idolem.

Sigil of Baphomet

Kozlí hlava v obráceném pentagramu je mladší než Léviho Bafomet a její výrazné spojení s moderním satanismem patří především do 20. století.

Luciferova pečeť

Pochází z novověké grimoárové tradice, nikoli z Bible nebo starověku. Stejně jako u dalších démonologických pečetí je vhodné nejprve přesně určit pramen a význam.

Obrácený kříž

Může odkazovat k Petrovu mučednictví i k moderní antikřesťanské symbolice.

666

Apokalyptická číselná šifra, nikoli univerzální starověký magický symbol Satana.

Takzvaný Leviatanův kříž

Jedna z historických variant alchymistického znaku síry, která získala mladší okultní a satanistické významy.

Necronomicon

Lovecraftova fikce z 20. století.

Jak přistupovat k historické démonologické symbolice

Historicky poctivý návrh začíná určením konkrétního pramene. U textu nebo pečeti je nutné ověřit, zda není obrázek chybně označený, zrcadlově otočený nebo moderně upravený.

U pečetí konkrétních démonů je vhodné jít ještě dál: nestačí vědět, že znak „vypadá jako Goetie“. Je důležité zjistit, ke kterému démonovi je přiřazen, jakou roli mu text přisuzuje a k čemu měla pečeť v původním systému sloužit.

Přiznaná nejistota je hodnotnější než falešná jistota. Pokud význam symbolu nedokážeme spolehlivě určit, je poctivější říci „nevíme“ než vytvořit atraktivní legendu.

Co tetování s démonickým motivem nevypovídá

Tetování samo o sobě není spolehlivým testem náboženského přesvědčení, morálky nebo psychického zdraví člověka. Člověk s Bafometem nemusí být satanista a člověk se zájmem o démonologii nemusí věřit v démony.

Stejně tak ale není správné předpokládat, že každý symbol je bez původního významu pouze proto, že jej současný nositel chápe jako estetiku.

Temnota nepotřebuje falešnou starobylost

Démonologie a okultní symbolika jsou zajímavé právě proto, že se v nich setkávají strach, náboženství, nemoc, ochrana, smrt, moc, zákaz a touha po poznání.

Pazuzu nebyl pouze filmovým démonem. Lilith nebyla od počátku hotovou moderní hrdinkou. Anubis nebyl egyptský ďábel. Rudý Satan s vidlemi není biblický portrét. Bafomet v podobě kozlího androgynního tvora je konstrukcí 19. století. Slavné portréty mnoha goetických démonů pocházejí až z ilustrací z roku 1863. Luciferova pečeť není biblická. Necronomicon nikdy nebyl skutečným starověkým grimoárem.

A pečetě démonů z Goetie nejsou pouze anonymní geometrické ornamenty. Jejich místo v rukopisu je součástí konkrétního rituálního systému.

Historicky poctivý přístup proto nemusí člověka k určitému motivu přivést. Někdy jej může naopak přimět, aby si řekl, že konkrétní symbol na svém těle nosit nechce.

A i to je legitimní výsledek skutečného porozumění historii.

Vybrané prameny a odborná literatura

• Abraham, Lyndy: A Dictionary of Alchemical Imagery. Cambridge University Press, 1998.
• Aune, David E.: Revelation 6–16. Word Biblical Commentary 52B. Thomas Nelson, 1998.
• Barber, Malcolm: The Trial of the Templars. 2. vydání. Cambridge University Press, 2006.
• Behringer, Wolfgang; Jerouschek, Günter; Tschacher, Werner, eds.: Der Hexenhammer: Malleus Maleficarum. Kommentierte Neuübersetzung. Deutscher Taschenbuch Verlag, 2000.
• Blair, Judith M.: De-Demonising the Old Testament. Mohr Siebeck, 2009.
• Blenkinsopp, Joseph: Isaiah 1–39. Anchor Bible 19. Doubleday, 2000.
• Bodner, Keith; Strawn, Brent A.: „Solomon and 666 (Revelation 13.18).“ New Testament Studies 66, č. 2, 2020, s. 299–312.
• Davies-Browne, Bankole P.: The Significance of Parallels between the Testament of Solomon and Jewish Literature of Late Antiquity ... and the New Testament. University of St Andrews, 2004.
• Duni, Matteo: „Doubting Witchcraft: Theologians, Jurists, Inquisitors during the Fifteenth and Sixteenth Centuries.“ Studies in Church History 52, 2016, s. 203–231.
• El-Zein, Amira: Islam, Arabs, and the Intelligent World of the Jinn. Syracuse University Press, 2009.
• Grover, Sandeep; Davuluri, Triveni; Chakrabarti, Subho: „Religion, Spirituality, and Schizophrenia: A Review.“ Indian Journal of Psychological Medicine 36, č. 2, 2014, s. 119–124.
• Guivarch, J.; Piercecchi-Marti, M. D.; Poinso, F.: „Folie à deux and homicide: Literature review and study of a complex clinical case.“ International Journal of Law and Psychiatry 61, 2018, s. 30–39.
• Klug, Kristina; Camia, Christin; Rohrmann, Sonja: „Tattoos Embody Autobiographical Memories.“ Memory, Mind & Media 3, 2024, e9.
• Koester, Craig R.: Revelation. Anchor Yale Bible 38A. Yale University Press, 2014.
• Kulik, Alexander: „How the Devil Got His Hooves and Horns.“ Numen 60, 2013, s. 195–229.
• Lehrich, Christopher I.: The Language of Demons and Angels. Brill, 2003.
• Link, Luther: The Devil: A Mask without a Face. Reaktion Books, 1995.
• Mackay, Christopher S.: The Hammer of Witches. Cambridge University Press, 2009.
• Partner, Peter: The Knights Templar and Their Myth. Revised edition. Destiny Books, 1990.
• Peterson, Joseph H., ed.: The Lesser Key of Solomon: Lemegeton Clavicula Salomonis. Weiser Books, 2001.
• Peterson, Joseph H., ed.: The Sworn Book of Honorius: Liber Iuratus Honorii. Ibis Press, 2016.
• Reed, Annette Yoshiko: Demons, Angels, and Writing in Ancient Judaism. Cambridge University Press, 2020.
• Reed, Annette Yoshiko: „When Did Daimones Become Demons?“ Harvard Theological Review 116, č. 3, 2023, s. 340–375.
• Riccucci, Marco: „Bat wings in the devil: origin and spreading of this peculiar attribute in art.“ Lynx 54, 2023, s. 137–146.
• Shaked, Shaul; Ford, James Nathan; Bhayro, Siam, eds.: Aramaic Bowl Spells. Brill, 2013.
• Strube, Julian: „The 'Baphomet' of Eliphas Lévi: Its Meaning and Historical Context.“ Correspondences 4, 2016, s. 37–79.
• Vondráček, Vladimír; Holub, František: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1968.